„Nechci soud nad velikonoční pomlázkou. Nechci, aby učili naše děti, že pindík je sociální konstrukt.“
„Fakt si nemyslím, že potřebujeme svazácké úderky ze zahraničí s právem kdykoli vstoupit na naše území za účelem kontroly dodržování ženských práv.“
„Piťha měl pravdu: Vezmou vám děti a za každý nesouhlas budete deportováni do nápravně-výchovných pracovních táborů vyhlazovacího charakteru.“
„Pokud bude tento odporný dokument schválen, tak vládu můžeme bez nadsázky pojmenovat ‚Vláda národní zrady‘.“
„Zakážou nám sado-maso techniky, trestný bude i úsměv a pochvala ženy.“
„To už tady bylo, ta mezinárodní kontrola, jednou se to jmenovalo protektorát a podruhý bratrská pomoc.“
„GREVIO k nám bude v diplomatických vozech pašovat džihádisty a od nás si můžou odvést úplně cokoliv, budou mít imunitu!“
„Trojský kůň – Istanbulská smlouva. Doufejme, že vláda nejsou kovaní vlastizrádci.“
„Istanbulská, to je pyramidálně nechutný název, proč nechceme evropské normy?“
Úmluva Rady Evropy o prevenci a boji proti násilí na ženách a domácímu násilí, známá jako Istanbulská úmluva, vzbuzuje v českém online prostoru nevídané kontroverze. Kdy naposledy se takto debatovalo o jakékoli z jiných mezinárodních smluv, jimiž je Česká republika vázána? Kolik běžných občanů si kdy četlo po večerech text nějaké mezinárodní úmluvy a pak se předhánělo v jeho výkladech na Twitteru?
Všechny výše citované výroky jsem zachytila na sociálních sítích během posledního týdne. Většina autorů jsou řadoví diskutéři, i když některé věty patří vrcholným politikům. Na běžnou prudkost online diskusí jsme dnes asi zvyklí všichni. Nejedná se v nich o opravdovou snahu přesvědčit druhého argumenty, ale obhájit svůj postoj za každou cenu. To, co se ale odehrává tento týden na internetu ohledně ratifikace Istanbulské úmluvy, jejíž projednání bylo zařazeno na pondělí jednání vlády, aby následně potichu bez vysvětlení zmizelo, není běžná online debata.
Jak je možné, že z desítek mezinárodních smluv, které ČR běžně uzavírá a ratifikuje, jedna jediná vyvolává tolik odporu u některých konzervativních politiků a jejich přívrženců? Proč najednou na jedné úmluvě tak hrozně všem záleží? Proč se stejné boje nevedly třeba o Úmluvu Rady Evropy o ochraně dětí proti sexuálnímu vykořisťování a pohlavnímu zneužívání neboli Lanzarotskou úmluvu z roku 2007 (ČR ji podepsala v roce 2014) či Úmluvu OSN o odstranění všech forem diskriminace žen (CEDAW) z roku 1979 (ČSR ji podepsala o rok později)?
V nedávno vydaném sborníku Mužské právo. Jsou pravidla neutrální? Zuzana Fellegi, právnička a lektorka Anglo-americké univerzity v Praze, ve svém příspěvku nazvaném Kdo se bojí Istanbulské úmluvy popisuje střet příznivců a odpůrců úmluvy jako kolizi ideologií. Podle Fellegi vidí zastánci úmluvy jako jednu z hlavních příčin domácího a sexuálního násilí na ženách jejich historickou diskriminaci, faktické nerovné postavení žen vůči mužům a přežívající stereotypy. Oproti tomu odpůrci úmluvy tvrdí, že posílení postavení žen a opuštění genderových stereotypů by ohrozily „tradiční rodinu a přirozený vývoj ve společnosti“.
„Tradiční rodina“ je pojem, který jako by se v nedávné době vynořil z hlubin poloviny devatenáctého století, zabydlel se v povědomí veřejnosti jako politické heslo a poznávací znamení v internetových diskusích. A pravděpodobně s námi ještě delší dobu zůstane. Co je ale onou tradiční rodinou v pojetí konzervativních politiků a české katolické církve? Těžce pracující, vydělávající muž a teplo rodinného krbu střežící žena, kolem níž se motají rozesmáté a šťastné děti? V ekonomické a politické situaci naší země je tato představa nefunkční již od poválečných let – mužů je u nás zaměstnáno pouze o deset procent více než žen. Představu většinové tradiční rodiny pak navíc rozbíjí i dlouhodobá statistika rozvodovosti manželství, která je u nás dosahuje 45–50 procent, a skutečnost, že polovina dětí v ČR se rodí nesezdaným párům. Je tedy tradiční rodinou třetí manželství manžela a druhé manželství manželky s třemi sourozenci polorodými a dvěma vlastními? Či je tradiční rodinou oněch padesát procent rodičů žijících spolu na „psí knížku“? A pokud se nám nejedná o popis rodiny jako takové, ale o mechanismy a zákonitosti jejího fungování, neskrývá se ve volání po „tradiční rodině a společenském řádu“ touha po návratu nerovnovážného rozdělení moci v domácnosti, kdy muž byl oficiálně stanoven hlavou rodiny, jak bylo doslova stanoveno v § 91 obecného občanského zákoníku z roku 1811?
